Dočetla jsem knihu Josefa Prokeše a její autor mě nezklamal – nabízí svěží zamyšlení, trefně pojmenovává situaci a nenabízí laciná řešení pro současnou církev. Inspiruje se exhortací papeže Františka Radost z evangelia, kterou reflektuje zároveň s úryvky z Písma, a nevyhýbá se ani soukromým zkušenostem.
Jak jsem se ke knize dostala
Spíše než ke knize jsem se prvně dostala k jejímu autorovi Josefu Prokešovi. Jedná se o kněze působícího v českobudějovické diecézi, kde spravuje poutní místo Lomec, kam bych se jednou chtěla zajet podívat. Studoval Novou evangelizaci na papežské univerzitě Gregoriana, působil jako gymnaziální spirituál a jako duchovní doprovází skauty.
Každý týden z poutního místa natáčí krátké cca desetiminutové impulzy, kde s předstihem rozebírá nedělní evangelia týdne. Dává v nich zajímavé podněty k zamyšlení pro praktický život. A právě na tyto impulzy mi dal doporučení můj spolužák Lukáš z kurzu Stávat se tvůrci pokoje. Když jsem pak jednou procházela tituly v knihkupectví, zaujal mě právě tento autor, kterého jsem už nějakou dobu s oblibou sledovala.
O čem je kniha
V knize se setkáváme s příběhy Abraháma, Marie Magdalské, prvních učedníků, krále Davida, Josefa a jiných biblických postav, u nichž autor dokáže vypíchnout nadčasové charakteristiky. Trefně míří na kritiku církve, její nešvary jako je klerikalismus, související se zneužíváním moci, nebo konzervaci nefunkčních struktur.
V hlavě mi utkvěly myšlenky, které prezentují Boha jako vycházející bytost, jako někoho, kdo nám jde naproti, kdo nám posílá svého Syna. Vysvětluje, proč církev potřebuje svět a jeho periferie, „aby se znovu učila, co znamená žít evangelium“.
Hovoří také o dvojím naslouchání jako o cestě, kterou by se měla vydat církev. Prvním nasloucháním rozumí naslouchání Bohu, evangeliu, druhým naslouchání pak potřebám tohoto světa. Píše (str. 109):
„Jak ale církev proměnit? Jak ji otevřít? Jak z ní opět učinit církev vycházející do světa? Pokud má být tato proměna pravdivá a také něčemu užitečná, musí být inspirována dvojím nasloucháním. Jistě světem, do kterého přicházíme. Máme pro něj být srozumitelní, znát ho, vědět, čím dnešní svět, který spolu vytváříme, žije.“
Co mě na knize oslovilo
Na autorovi obdivuji, jak dokáže rozvinout téma, jak z jednoho odstavce Evangelii gaudium v kombinace s úryvkem z Bible dokáže napsat celou kapitolu tak, aby to dávalo smysl. Zvláště je to patrné v kapitole Dvojí naslouchání a reflexe farnosti, kde rozvíjí sérii otázek k reflexi nad evangeliem, při kterém se Ježíš zjevuje učedníkům při neúspěšném rybolovu po svém zmrtvýchvstání.
Oceňuji, s jakou upřímností pojmenovává autor současné výzvy církve, a přesto jeho kniha nevyznívá pesimisticky nebo ufňukaně, ale je protkaná nadějným pohledem opřeným o Boha.
Jak se kniha čte
Vzhledem ke zvolené formě nepředstavuje kniha ultračtivou beletrii, kde byste stránky hltali jednu po druhé. Spíše si je vychutnáváte při přemítání o nových pohledech, souvislostech. V rámci žánru úvah patří kniha do kategorie jednoduchých na pochopení, není třeba dlouhého hloubání nad textem, přitom jde k jádru věci a nabízí prostor pro hlubší reflexi.
Komu mohu knihu doporučit
Obecně bych mohla říct, že knihu mohu doporučit všem, které zajímá aktuální role církve ve světě. Těm, kteří se zamýšlí nad jejím posláním, zádrhely ve fungování, kteří se nebojí někdy provokujících otázek.
Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂