Tohle je jeden z velmi osobních postů. Tak jako apoštol Pavel hovoří o ostnu, který má v těle, aby se nad míru nepovyšoval (jak píše Korintským), tak i já jeden mám. Není na první pohled vidět, protože ho cítím na duši. A někdy až pekelně. Přitom před pár lety jsem žila jako zcela zdravá žena, která se těší na příchod svého miminka. Ale všechno po pořádku…
Postrach všech maminek
To, co mě krátce po porodu potkalo, bych nepřála zažít žádné mamince. Chvíle absolutního vyčerpání, hospitalizace, separace od dítěte v jeho zájmu – naplno rozjetá akutní poporodní psychóza. Ne nějaký modrý splín, ale faktické vytržení mimo realitu s bludnými představami a manickým chováním.
Už v porodnici jsem nemohla spát, cítila se neskutečně vyčerpaně, roztřeseně a nesoustředěně. Po zklidnění Lexaurinem jsem byla propuštěna s dcerou domů, abych byla ani ne do týdne po porodu převezena záchrankou na uzavřené oddělení na psychiatrii do brněnských Bohunic.
Co se přihodilo?
I když jsem měla doma podmínky pro odpočinek, nedařilo se mi spát. Dospělo to do té fáze, že přišla chvále jako bych se napojila na vyšší formu vědomí a Bůh mi začal odhalovat své plány. Věřila jsem najednou, že jsem svatá a Žofinka je převtělený Ježíš. Byla jsem přesvědčená, že mi Bůh postupně odkrývá své plány. Připadala jsem si osvícená jako Johanka z Arku.

Najednou mi bylo vše jasné. Všechny události mého života do sebe zapadaly jako puzzle. Mým poselstvím bylo uzdravovat vztahy mezi lidmi a měla jsem se stát živoucím důkazem víry. Plány byly velkolepé. S vidinou blaha pro všechny jsem tak začala jednat a udělovala blízkým různé povely.
Vše se změnilo, když ke mně do ložnice vtrhla záchranka, kterou se naštěstí podařilo přivolat rodině. Přerušili mi nejen spánek, ale i mé velikášské plány. Odjeli jsme na psychiatrii, kam jsem přijela stylově v županu a bosky.
Vypjaté chvíle při příjmu
V nemocnici jsem naléhavě cítila, že se nutně potřebuji dostat k Žofii, abych ji nakojila, ale personál mi bránil. Už jsem křičela a kopala kolem sebe. Seběhlo se na mě pět lidí. V tu chvíli bych byla schopná i zabít, jen abych se setkala se svou dcerou. Začali mě přivazovat k lůžku. I když jsem se divoce bránila, postupně mi kurtovali nohy, ruce a dokonce krk.

Po velkém fyzickém a psychickém vypětí jsem konečně upadla do hlubokého spánku. Většinu následujících dní jsem prospala. Pod vlivem léků se mi postupně zklidňovala mysl. Začala jsem se zapojovat do chodu oddělení. Po rozhovorech s lékaři a ošetřujícím personálem jsem získávala náhled na své onemocnění.
Hospitalizace pro mě znamenala, že jsem nemohla být se svojí holčičkou a nemohla ji kojit. Nová diagnóza mi přinesla i strach, že budu doživotně užívat léky nebo že u mě psychóza propukne znovu.
Důležitá vsuvka
V době, kdy mě onemocnění potkalo, jsem nepraktikovala, Boha jsem v životě odstrčila někam poslední kolej, ani svatbu s manželem jsme neměli v kostele. Při propuknutí nemoci se však touha po Bohu oživila, probudila a já začala chodit na mše, kurz Alfa, zapojovala jsem se do různých aktivit farnosti a dala si do pořádku život tak, abych mohla chodit ke svátostem. Uvědomila jsem si, že můj život bez Boha je nekompletní, že mu něco chybí.
Každá mince má dvě strany
Kromě toho, že jsem díky nemoci nalezla víru, kterou bych už nechtěla znovu ztratit, bych ráda zmínila některá z hlavních pozitiv nemoci. Určitě mezi ně patří pocit spolehnutí se na partnera. Je to taková zkouška ohněm, zda byl náš svatební slib opravdový. „Slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. …“.
Dalším pozitivem bylo to, že si Petr utvořil velmi blízké pouto se Žofinkou hned v počátku jejího života. Odmalička ji krmil, přebaloval, staral se o ni, choval ji v náručí, uspával… Přilnula k němu velmi silně jako on k ní. Je radost všímat si tak blízkého pouta mezi nimi.
Oba dva jsme byli vděční za podporu svého okolí. Když jsme se rozhlédli, dokázali jsme ocenit spoustu péče a podpory, které jsme dostávali z okolí. Ať už to bylo hlídání zajištěné rodinou, návštěvy v nemocnici a poskytování mateřského mléka od rodiny i přátel. Petr také ocenil podporu svého nadřízeného (zaměstnavatele) při práci z domu (bylo to ještě před COVIDem).
Nemoc v kontextu víry
V Bibli mě zaujal text:
Když procházel kolem, všiml si člověka slepého od narození. Jeho učedníci se ho zeptali: „Rabbi, kdo zhřešil: on, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?“ Ježíš odpověděl: „Nejde o to, zda zhřešil on, nebo jeho rodiče, ale aby na něm byly zjeveny Boží skutky.
Jan 9, 1-4
V kontextu tohoto úryvku jsem přestala vnímat své onemocnění jako neštěstí, ale jako něco, s čím má Bůh vyšší záměr pro dobro mé či ostatních.
Netvrdím, že jsem s nemocí zcela srovnaná, spíše se s ní různě peru. Jsou chvíle, kdy má nemoc navrch a já propadám černým myšlenkám, a jsou chvíle, ve kterých jsem upřímně ráda za to, co mi Bůh poslal do cesty.

Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂