Pohled na tradice může být v extrémních polohách dvojí – buď jsme jejich zastánci anebo nám nic neříkají, a tak se jejich dodržováním nijak nezalamujeme. Jak asi tušíte, jsem někde uprostřed. Tradice vnímám jako pojítko s minulostí, způsob, jakým dáte najevo své kořeny. Nevidím nic špatného na tom, hrdě se k nim přihlásit, zvláště když jste s mužem každý z jiné části země.
Tradici říkám stop ve chvíli, kdy mě omezuje, svazuje a nedává mi smysl. Nevidím nic špatného na tom si tradici upravit. Je důležité umět si své rozhodnutí ustát proti očekávání svatebčanů (zvláště rodičů), o čemž se ostatně můžete rozepsat ve svatebním plátku. Mějte na mysli, že pokud si svatbu zařizujete, měli byste být s jejím programem spokojeni hlavně vy sami.
V tomto článku najdete pár tipů, jak jsme se se svatebními tradicemi vypořádali my dva.
Co jsme se rozhodli vynechat
Polévka z jednoho talíře, zametání střepů, vypouštění holubic – nic z těchto obyčejů a tradic jsme nezařadili. Důvody byly prosté – nechtěla jsem se věnovat čemukoli, co vzdáleně připomíná mou neoblíbenou práci v domácnosti (uhodli jste – je to úklid), nerada se nechávám „krmit“ a vystresovaných ptáčků by mi bylo líto.
A teď se pojďme podívat, jaké tradice jsme ve větší či menší obměně zařadili. Vezmeme to pěkně chronologicky, jak šly akce postupně za sebou.
Panák na přivítanou
Nejprve jsme jako novomanželé vyrazili na hostinu, kde nás čekal personál. Přivítal nás s čirou tekutinou, což byla na mé přání čistá voda. Obecně jsem na svatbě chtěla pít co nejméně alkoholu (ne, nebyla jsem těhotná), abych si svatbu opravdu užila, měla na ni ostré vzpomínky a vyhnula se některým faux-pas.
Nebyli bychom to my, abychom tomuto obyčeji nevtiskli osobitou podobu. Místo klasických sklenek na panáky jsme zvolili skleněné zkumavky, které odkazovaly k mojí zdravotnické profesi. Aby bylo možné nechat zkumavky samostatně stát, vytvořili jsme jim originální stojánek z malé dýně (brali jsme se na začátku podzimu), do které manžel vyvrtal několik děr, které jsme ještě vyplnili květy růže.
Hod kyticí
Ráda bych se s Vámi podělila o obměnu jedné známé tradice – házení kytice nevěstou zády k vdavekchtivým dívkám na svatbě. Poměrně dlouho jsem neměla toho pravého po svém boku (vyplatilo se počkat :)) a na svatby chodila single. Všichni mě vždy vehementně tlačili do zástupu budoucích nevěst číhajících na odhoz kytice a já si při tom připadala poněkud rozpačitě.
Velmi jsem uvítala, když si jedna z mých nejlepších kamarádek kytici ponechala pro sebe. Ale ne tak docela. Neházela ji, ale k mému velkému překvapení mi ji následující den předala s přáním dobře se vdát. Tehdy mě to úplně dojalo. Doteď mám ve svém scrapbookovém albu schovanou na památku její fotku a kousíček usušeného květu.
Na své svatbě jsem pak měla kamarádku, která byla s partnerem v dlouhodobějším vztahu a stále nic. Byla vhodnou kandidátkou na darování kytice. Tak jako já to nečekala, ale myslím, že ji to potěšilo. Zvláště když ji zanedlouho na to požádal přítel o ruku 🙂
Únos nevěsty
Jestli jsem si přála, aby se nějaká tradice nenaplnila, byl to únos nevěsty. Někdo jej vnímá jako zpestření nudného večerního programu, ale mně byla představa exování panáků v barech prostě dost vzdálená. Dovedete si představit mé zděšení, když se mě švagr snažil unést? Dalo mu hodně přemlouvání, abych do toho šla, ale nakonec jsem svolila.
Dopadlo to nad očekávání… dobře 🙂
Schovali jsme se totiž jenom za roh restaurace, kde jsme měli hostinu. Jako místo schovky jsme využili nepoužívanou telefonní budku. Manžel si mé nepřítomnosti ihned všiml a vystartoval za mnou spolu se svatebčany. Indicie od druhého komplice je navedla na náměstí, kde dav sborově zvolal MIČULKOVI a v ten moment jsem vyšla ze svého úkrytu. Nad hlavami se nám v ten okamžik rozprskl krásný ohňostroj jako překvapení pro novomanžele.
Věnuji se osobitým svatebním výslužkám. Pomohu vám rozzářit oči vašich svatebčanů nad originální výslužkou, která vybočuje z řady průměrných krabic s cukrovím. Více o mně v mém příběhu 🙂