Na tenhle víkend jsem byla opravdu zvědavá – podaří se nám během tak krátké doby vytvořit komunitu s naprosto cizími lidmi? Intenzivní prožitek však předčil všechna má očekávání a já bych se s vámi o něj chtěla podělit.
O workshopu mi řekla Magda Volková, jedna z jeho facilitátorek ve výcviku. Protože jsem s ní absolvovala kurz Stávat se tvůrci Pokoje, o kvalitě programu jsem nepochybovala. Workshop probíhal v Brně na Církevní střední zdravotnické škole na Grohově.
Překvapením, které tato zvenčí nenápadná budova v sobě ukrývala, byl kostel Sv. rodiny, kam jsme mohli zajít v neděli na mši. Přestože to do Brna nemám příliš daleko, zajistila jsem si pro jistotu ubytování na Petrinu pár metrů od místa konání. A byla jsem za to ráda.
Jak to probíhalo
Sešli jsme se v počtu cca 40 účastníků v pátek odpoledne a zůstávali do nedělního odpoledne. Většinu času jsme strávili v jedné místnosti s židličkami uspořádanými do oválu. Workshop vedl tým pěti facilitátorů a jejich pomocníků v čele se senior facilitátorkou Vandou Marečkovou.
Diskuze mezi členy probíhala v prostředí důvěry, proto mohu hovořit pouze o své zkušenosti s touto akcí bez svěřování se s cizími výpověďmi.
Trocha teorie
Na úvod nás organizátoři seznámili s tím, co si pod pojmem komunita představit a jak se vyvíjí. Vycházeli přitom z práce amerického psychiatra M. Scotta Pecka, který komunitu definuje jako skupinu dvou nebo více lidí, kteří se bez ohledu na rozdílné zkušenosti naučili přijímat a projevovat vzájemné odlišnosti.
Díky tomu jsou schopní otevřeně a efektivně komunikovat a tvořivě spolupracovat na společných cílech, přitom mají mezi sebou pocity výjimečného bezpečí a mimořádného respektu.
Peck sledoval, proč se některým skupinám daří vytvářet hluboké vztahy a některým ne. A zjistil, že skupiny, které se řídí určitými principy, tak se jim daří. Tyto principy jsou vodítky, které jsme si během semináře osvojovali.
K tomu, aby vznikla opravdová komunita, prochází společenství čtyřmi různými fázemi, které se mohou vzájemně překrývat. Nejprve vzniká tzv. pseudokomunita, pro kterou je typická zdvořilost, povrchnost, vyhýbání se konfliktu, zobecňování a obecné výroky „my“, ignorující individuální rozdíly, které se ani neprojevují.
Jakmile se rozdíly začnou projevovat, dostává se společenství do fáze chaosu, kdy se skupina snaží smazat rozdíly dobře míněnými radami, předěláváním, nekonstruktivností, první pokusy o organizování, skupina rozděluje na „ty“ a „oni“.
Nejnáročnější stádium skupiny je fáze prázdnoty, při které jsou typické výroky „já“, chvíle ticha, riskování, hluboké naslouchání, bez prázdnoty není prostor pro duchovno. Účastníci vyprazdňují svá očekávání, přesvědčení, předsudky, ideologie, potřebu něco opravovat, předělat, něco vyřešit, mít pod kontrolou. Vynořuje se smutek a bolest.
Poslední vytouženou fází je potom komunita, ve které panuje mír, otevřenost, přijetí, jsou oceňovány rozdíly, účastníci cítí bezpečí, skupina je produktivní.
Důvěřuj procesu
Po kolečku stručného představování otevřeli organizátoři setkání příběhem, na který jsme mohli reagovat. Po relativně krátkém čase jsme se dostali od povrchních témat na hlubinu a alespoň částečně sdíleli své niterné pocity – tedy ten, kdo chtěl. Vše bylo na dobrovolné bázi. Mohli jste povědět svůj příběh nebo také nemuseli.
Když se diskuze začala točit dokola a napětí houstlo, snažili se nás facilitátoři nasměrovat pomocí vodítek. Jedním z nejdůležitějších byly tzv. já výroky. V praxi to znamenalo neříct ty jsi necitlivý, ale např. když jsi sdílel, cítila jsem se pohnuta. K tomu, abychom byli něčeho takového schopni, vyžadovalo to více přemýšlet nad výroky druhých i nad svým nitrem, co to s námi dělá.
Hodně jsme pracovali s chvílemi ticha, zvláště po nějaké tíživé výpovědi. Snažili jsme se rozlišit, kdy mluvíme z pohnutky a kdy pouze reagujeme. Chvíli trvalo, než jsme se to naučili. Zjednodušeně řečeno mluvit z pohnutky znamenalo mluvit ve chvíli, kdy se mě něco opravdu dotklo a mám potřebu na to zareagovat.
Pokud bych mlčela, narůstalo by ve mně vnitřní napětí na rozdíl od situace, kdy bych pouze reagovala na nějakou bezvýznamnou poznámku, na kterou bych během chvilky zapomněla a nic důležitého by se nestalo.
Osobní výzvy
Nedlouho před workshopem jsme v terapii pracovali na uvědomění kroků, které vedou ven ze stavu, který mě vystihoval – vysoce funkční deprese. Je to deprese s maskou běžného fungování s optimistickým výrazem, s aktivitou. První krok k jejímu prolomení je začít přiznávat svému okolí svou křehkost a zranitelnost a to, že de facto nefungujeme, resp. kolik sil nás to stojí. Což pro mě bylo náročné vykročení z komfortní zóny, ke kterému jsem se na workshopu odhodlala.
Vzkaz od Boha
Při nedělní ranní bohoslužbě seděla kousek ode mne jedna z účastnic. Když jsem se setkala s jejím pohledem, zjistila jsem, že pláče a přesto se usmívala. Nevěnovala jsem tomu pozornost a ponechala jí prostor svým pocitům. Později pak během setkání přede všemi vypověděla, že má občas dar vidět druhé očima Ježíše a že se v kostele rozplakala kvůli tomu, že vnímala, že někdo vedle ní neví o tom, jak moc je v Kristových očích krásný.
Ta poznámka se mě dotkla, protože si v mnoha ohledech krásná nepřipadám, spíše naopak. Rozbrečela jsem se a svěřila se se svými pocity a… cítila se neodsouzena.
Co se změnilo
Po skončení tohoto workshopu jsem odcházela s několika AHA momenty. Uvědomila jsem si, jaká je to úleva na nic si nehrát, odhodit „masku“ optimisty. Uvědomila jsem si, že mé negativní pocity jsou zcela legitimní a jak mě rozčiluje, když se mi do nich někdo snaží vnutit “sluníčkovskou“ náladu.
Uvědomila jsem si, že někdy je cennější s druhým prostě být a v tichu sdílet jeho emoce, než se mu za každou cenu snažit vnutit své dobře míněné rady. Uvědomila jsem si, jak jsem v Božích očích krásná. Zažila jsem, že je během jednoho víkendu možné vytvořit komunitu mezi lidmi, kteří se vzájemně neznají. A to je prožitek k nezaplacení.
Jsem žena s křížem nadnášeným vírou. Předávám své zkušenosti všem, kteří v životě s něčím bojují anebo hledají inspiraci na život s vírou. Více o mně v mém příběhu 🙂